Aloha..
Je to unbelievable, ale další kapitola je here :)
Něco vám k ní musím říct.. Vážně nejsem v dobrém duševním rozpoložení /překlad: sem nasraná a mam depku a chci spát a všechno mě sere :D/ Takže je ta kapitola fakt děsná. Ale už jsem to chtěla mít z krku. Snad se časem kvalita mýho psaní zase zlepší, ale zatím se budete muset spokojit s tímto.
/Znovu vás musím upozornit, že by bylo dobrý, kdybyste četli i Skrytou pravdu./
Enjoy..
9. kapitola
Chvíli jsem nevěřícně zírala na krabičku leků, jako bych sama nevěřila tomu, co vidím. Vyndala jsem je a zkontrolovala, kolik jich chybí. Dva, jako dvě bezesné noci. Srdce mi splašeně naráželo do hrudi a věděla jsem, že víc toho už nemůžu snést. Jako v mrákotách jsem se vrátila zpátky do obýváku a zůstala stát asi dva metry od Lee.
"Co je?" pozdvihla jedno obočí. Natáhla jsem s ní ruku s léky. Dívala se na ně, já se dívala na ní, v místnosti panovalo hrobové ticho. Jak dojemné.
"Proč?" řekla jsem jen. Na chvíli si schovala obličej do dlaní a pak se na mě zadívala. "A cos čekala, Owenová? Že tě nechám, aby ses vydala na smrt a nic neudělám?" odvětila a dál si mě měřila tvrdohlavým pohledem.
"A proto mě tajně dopuješ lékama? Umřeli lidi a já tomu mohla zabránit!" vykřikla jsem a sotva odolávala touze omlátit jí papírovou krabičku o hlavu.
"Prober se! Udělal to upír. Myslíš, že ty bys to zastavila?" vyskočila na nohy a taky začala řvát. Uvědomila jsem si, že nemá cenu se hádat. Zhluboka jsem se nadechla a pak se k ní otočila zády. "Vracím se domů," řekla jsem jen a přešla přes pokoj ke svému kufru.
"K Joshovi?" odfrkla si a mně se stáhnul žaludek, když jsem si vzpomněla, proč jsem u ní.
"Ne. K sobě," odsekla jsem a zvedla kufr. Ignorujíc fakt, že jsem se málem převrátila, jsem se belhala ke dveřím.
"Fajn. Jdi," řekla jen a já za sebou zavřela dveře. Měla jsem pocit, jako bych každou chvíli měla omdlít. Tenhle den jsem si v duchu označila jako nejhorší den ze všech a dál postávala před domem a čekala na taxík. Docela mě uklidilo, že Josh je mimo město. Rozhodně bych se s ním nechtěla setkat.
I přes to ve mně byla malá dušička, když jsem procházela domovní chodbou. Vešla jsem do svého bytu, kde se nevětralo snad celou věčnost a bylo mi tam hrozně. Našlapovala jsem potichu, ačkoliv jsem věděla, že Josh by už dávno věděl, že tam jsem, kdyby byl doma. Vykašlala jsem se na vanu, čištění zubů a dokonce i na záchod, a natáhla se na svoji postel. Usnula jsem téměř okamžitě.
Stála jsem uprostřed mostu, zrovna se rozednívalo. Matně jsem si uvědomovala, že netuším proč tam jsem, ani jak jsem se tam dostala. Z kapsy jsem vytáhla mobil a zkontrolovala čas. 7:36.
Zamračila jsem se a přešla k zábradlí. Sledovala jsem kameny vyčnívající nad hladinu a vzpomínala na svoji cestu z nemocnice. Tenkrát jsem měla pocit, jako by nic nemělo smysl. Nebýt Joshe, skočila bych. Ale teď by mě nikdo nezastavil.
Trochu jsem se naklonila a ucítila vůni řeky. Hlasitě jsem polkla a chvíli vážně uvažovala o tom, že to udělám. Potom jsem si ale uvědomila, že tu nejsem kvůli tomu.
Ustoupila jsem o několik kroků dál a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že musím přijít na to, co mám udělat. Ale jak?
Z přemýšlení mě vyrhlo hlasité zasténání. Otočila jsem se za zvukem a krátce jsem vykřikla. O několik metrů dál na zemi ležela dívka. Nedokázala jsem se přimět k pohybu a tak jsem několik vteřin jen zírala. Z tranzu mě vytrhlo až další zasténání. Roztřeseně jsem vypustila vzduch z plic a doklopýtala k tělu.
Obličej měla zkřivený bolestí, ruce zaťaté v pěst. Ticho protrhl další výkřik a já se od ní začala vzdalovat.
Seděla jsem v letadle a koukala ven z malého okénka. Věděla jsem, že něco je hrozně špatně.
"Vážení cestující, usaďte se prosím na svá místa, připoutejte se a vraťte stolky do pohotovostní polohy. Za několik minut přistaneme na letišti Heathrow," ozvalo se z reproduktorů. Ale já neudělala vůbec nic.
O chvíli později jsem se probudila ve své posteli s neblahou předtuchou. Rychle jsem z kapsy džínů vytáhla mobil a podívala se na hodiny.
7:00.
Čekal mě další závod s časem.
Vyskočila jsem z postele a popadla mikinu přehozenou přes židli. Rozeběhla jsem se z bytu a tak tak jsem stihla skočit do bot. Nebýt přívalu adrenalinu, nedokázala bych se ani zvednout. Hlasitě jsem zabouchla dveře a sbíhala schody po dvou.
Venku hustě pršelo, ulice zely prázdnotou. Aniž bych zpomalila, vytočila jsem Villiersovo číslo a zahnula za roh.
"Prosím?" ozval se ve sluchátku jeho ospalý hlas. "Tady Carrie. Musíte okamžitě přijet na most Wabash Avenue," zasípala jsem a skoro se nestihla vyhnout odpadkovému koši, kterého jsem si v hustém dešti málem nevšimla.
"Co se děje?" vyhrkl a zněl mnohem víc vzhůru než předtím.
"Sama pořádně nevím. Musíte tam přijet. Sám," zakřičela jsem zpátky a hovor ukončila. Už jsem byla skoro na místě a tak jsem z posledních sil ještě zrychlila. Pokračovala jsem až do půlky, kde jsem rozeznala ležící postavu.
Zastavila jsem u ní a klekla si. Celá jsem se třásla a mokré oblečení se mi lepilo k tělu. Tmavovlasá dívka měla tvář bolestivě zkřivenou a celé tělo úplně v křeči. Pohladila jsem ji po prochladlé tváři a odhrnula jí mokré vlasy z čela. Hledala jsem nějaké zranění, které by mi napovědělo, co se stalo.
Dívka ze sebe vydala bolestivý výkřik, který se mi nejspíš navždycky zaryl do paměti. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem ji pevně chytila za ruku. "Bud-de d-dobře," zadrkotala jsem zuby. A potom jsem si všimla krvácející rány na jejím zápěstí. Měla tvar zubů.
Roztřeseně jsem vydechla a přemýšlela, co udělám. Nemohla jsem ji nechat se přeměnit, ale nemohla jsem ji ani zabít. Oči se mi zaplnily slzami vzteku. Dál jsem seděla uprostřed kaluže a čekala na detektiva. Jasně jsem si uvědomovala, že to, co se děje je zlé. Hodně zlé. A sama to nemůžu zvládnout. Ale za Joshem jsem jít taky nemohla.
Všimla jsem si, že vedle děvčete leží i průhledný pytlík. Natáhla jsem se pro něj a třesoucí rukou z něj setřela vodu. Byl v něm papír. Bezmyšlenkovitě jsem ho vytáhla ven a naklonila se nad něj, aby nezmokl.
Zase pozdě, Carrie. Nikdy mě nemůžeš předběhnout. Ale pokud chceš, můžeš to zastavit. Víš, kde mě najdeš.
Několikrát jsem si v hlavě zopakovala krátký vzkaz a pocítila tu nejhorší beznaděj za svůj dosavadní život. Zhroutila jsem se vedle dívky a jen tak ležela na chodníku. Po chvíli jsem si uvědomila, že hlasitě vzlykám, ale nedokázala jsem to zastavit. Přemýšlela jsem o tom, proč se tohle musí dít zrovna mě. Proč kvůli mě pořád někdo umírá.
V tomhle stavu mě našel Villiers. Beze slov mě vytáhl na nohy a přehodil mi přes ramena svou bundu.
"Budu hádat," pronesl temným tónem. Jen jsem kývla. "Co s ní mám dělat?" zeptal se po chvíli zoufale.
"Já nevím," zaúpěla jsem. Vzkaz jsem stále svírala v dlani. Rozhodla jsem se, že mu ho neukážu.
"Přece ji jen tak nemůžu zabít! Budou ji hledat, má rodinu," pokračoval dál.
"K té už se nikdy nebude moct vrátit," řekla jsem jen. "Celý její život už skončil. Bude z ní zrůda, pokud se jí někdo neujme. A v tuhle chvíli tady nikdo takový není," opáčila jsem a snažila se tak přesvědčit sebe i jeho. Složil obličej do dlaní a zůstal tak snad celou věčnost.
Pak vytáhl zbraň a střelil dívku do hrudníku. Všechno jsem to sledovala jako by se mě to ani netýkalo. Měla jsem pocit, že už snad nejsem ani ve svém těle. Villiers se okamžitě otočil pryč od ní a já dál pozorovala, jak se její křečovitý výraz uvolnil.
Udělala jsem několik kroků k detektivovi a položila mu ruku na rameno.
O hodinu později jsme společně seděli u něj v kanceláři a pili horký čaj. Moc jsme toho nenamluvili, ale už jsme byli smířenější s tím, co se stalo.
"Už tohle nechci dělat. Musí to skončit," přerušil ticho a já jen slabě přikývla. "V dalších okrscích došlo k několika vraždám. Některé oběti měly přelámané kosti, jiné neměly skoro žádné zranění. Až na jedno," odmlčel se.
"Kousnutí," dopověděla jsem za něj a znovu si uvědomila závažnost celé téhle situace. "To dělají novorození," hlesla jsem.
"Jak to poznáš?" zeptal se Villiers a pocítila jsem na sobě jeho pohled.
"Věc se má takhle. V Chicagu je jeden starší upír, který tvoří novorozené. To on nám zanechává tyhle živé oběti. Novorození vždycky zabíjejí. Ten starý upír něco chce," vysvětlovala jsem mu trpělivě.
"Ale co? Co může chtít?" zanaříkal detektiv. Dlouze jsem se odmlčela a dívala se do podlahy.
"Mě," řekla jsem jen a natáhla k němu ruku se vzkazem.
"Cože?!" vykřikl, když si dočetl zprávu, kterou mi zanechal ten hajzl.
"Řeknu vám to asi takhle. Jestli dneska odjedu, už se nikdy nevrátím," odvětila jsem a snažila se, aby se mi neklepal hlas. Zvedla jsem oči od podlahy a setkala se s jeho pohledem. Poprvé za dobu, co se známe, si mě neměřil tím svým ledovým pohledem. Vypadal smutně.
"Ty to uděláš, že jo?" zeptal se jen. V tichosti jsem se zvedla ze židle a překonala vzdálenost mezi námi. "Udělám," přisvědčila jsem. Několik vteřin v místnosti panovalo hrobové ticho. Potom jsem k němu natáhla pravačku, abych si s ním potřásla rukou. Chytil mě za ní, ale nestiskl ji. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Vydechla jsem překvapením a oči se mi zaplnily slzami dojetí.
"Nikdy jsem nepoznal nikoho, jako jsi ty," řekl jen a já zaznamenala, že se mu trochu třásl hlas.
"Děkuju," špitla jsem a vymanila se z jeho náruče. Potom jsem bez jediného ohlédnutí opustila policejní stanici a vrátila se domů. Letenku jsem si zarezervovala přes internet a do batohu sbalila ty nejnutnější věci.
Už jsem jenom čekala, až bude čas jít. Těsně před odchodem jsem vytočila Dixiino číslo.
"Ahoj," zvedla to.
"Ahoj," opáčila jsem. "Tady v Chicagu se potuluje několik novorozených. Myslím, že bude nejlepší, když se o to postaráte," řekla jsem jen.
"Přijedeme," slíbila. "Dobře." Chtěla jsem ten hovor ukončit, ale ona mě zastavila.
"Ty už tam ale nebudeš," konstatovala. Musela jsem na chvíli zadržet dech, abych se nerozplakala. "Nezapomeň na to, co jsem ti řekla na letišti. Mám tě moc ráda," rozloučila se a zavěsila.
Položila jsem mobil na stůl a jen zírala před sebe. Potom jsem si hodila batoh na záda a pořádně si prohlédla svůj byt. Zamkla jsem a vydala se pěšky dolů, abych si ještě naposledy prohlédla Joshovy dveře. Pak jsem sešla dolů do haly a chtěla vyjít ven.
Vchodové dveře se otevřely a do nich vešel on.
Mokré vlasy se mu lepily na obličej a byl ještě dokonalejší, než jsem si ho vybavovala. Oba jsme na sebe překvapeně koukali a já si uvědomila, že je to naposledy, co ho vidím. Udělala jsem několik kroků k němu, srdce mi zběsile naráželo do hrudi. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho ledové dlaně. Měřil si mě zlatýma očima a čekal, co udělám.
"Odjíždím," hlesla jsem a sklopila oči. "Kam?" zeptal se tiše.
Rozpojila jsem naše dlaně a bez jediného slova jsem odešla. Zaslechla jsem ještě, jak volá mé jméno, ale rychle jsem nastoupila do taxíku a odjela pryč.
Seděla jsem v letadle a koukala ven z malého okénka. Věděla jsem, že všechno, co jsem za poslední rok získala, jsem nechala za sebou. Možná jsem neměla být tak unáhlená. Možná jsem se do toho nemusela plést. Ale zachránila jsem Joshe a to samé udělám i pro další spoustu lidí. To byla myšlenka, která mě uklidňovala.
Ani jsem si nechtěla představit, jak se bude tvářit Billie, až zjistí, že jsem pryč. Nevěděla jsem, jestli Dixie řekne Joshovi, co se děje.
Zavřela jsem oči a věděla, že tenhle život už je pryč. V Londýně vyřeším, co budu muset. Osudu se prostě vyhnout nedá.
Comments
No konečně :) ted to nestihnu ve škole přečíst...tak si to přečtu doma .)
Moc mě zajimá, co chce ten upír. Doufám, že jí nezabije. Doufám, že brzo napíšeš další kapitolu :). Tato kapitola nebyla děsná. Byla náhodou suprová a trošku smutná
V Londýně!!!!!!! Ke Kaitlin!!! o_O
Těším těším.
Parááda... no tak jako doufám, že brzo napíšeš pokračování, vysvětlíš co mají ubec společného ty dvě povídky a nikoho nezabiješ:D
Fakt supeer:))
[2]: Jsem ráda, že sem ještě chodíš, Jani :) Děkuju za koment, moc potěšil :)
[3]: Vědmo :D
[4]: Plánuju to napsat - dopsat brzo. /do září :D/ Don't worry, všechno bude.. :)
I když přiznávám už předem, že několik postav umře.. :D /už je tam nějak přelidněno :D/
Nevím, proč si myslíš, že je tahle kapitolka hrozná :-/ Je trochu smutná a deprimující, ale to kvůli věcem které se v ní odehrávají a ty jsi to pospala úžasně. Strašně mi chybí tvoje povídky.
Zkus někoho nechat umřít :-// :-D To je nejjednodušší způsob, najdi si něco obtížnějšího :-D
[6]: Děkuju :) /mně ty tvoje taky!!!!!!/ Rozhodně bys měla něco napsat /pokud se tomu tak nestalo, zatímco jsem dělala, že neexistuju :D/
Všechno bude :D
[5]:Já sem chodím každy den :), ptž tvůj blog patří do mých oblíbených blogů :). Nemáš zač Chucky :)
Božínku, to bylo tak dojemný. Normálně mi vstoupily slzy do očí a nemohla sem dejchat. Vážně.
Achjo.
Ano, tahle kapitola je lehce smutná a deprimující, ale rozhodně ne hrozná. Vlastně si, chucky, ani nepamatuju, že bys napsala něco, co bych mohla označit za 'hrozný'. :D
Jsem ráda, že si napsala novou kapitolu, i když mě trochu sere, že je to tak depresivní. Nemůže to bejt normální jednoduchej příběh, kde se vlastně nic neděje? :D Ne, to by mě asi ani vlastně nebavilo číst.. :)
No nic, radši du pindat jinam. :D A se zatim snaž psát tak dobře, jako píšeš. Děkuju za super kapču. :D
[9]: Ou, Kaku :D Jsem na sebe pyšná, že jsem tě dohnala až k slzám :D
Děkuju za koment.. - možná kvůli tobě někdy napíšu jednoduchou kapitolu, ve který se nic neděje, nic se tam nedozvíš a nebude tě bavit číst :D
Kapitolka je opět báááááááááječnááá :-**
Doufám že další dílek bude hooooooooooodně brzo :D
KApitola je úžasná. Naozaj sa oplatilo čakať a ja budem pokojne čakať aj na ďalšiu. Je len strašne smutná, pri tom stretnutí s Joshom som ani nedýchala. Už sa teším na pokračovanie :)
tohle mi nedělej, tak šíleně depresivní kapitoly - jak má potom člověk v klidu spát, hm? každopádně, kapitola byla perfektní a dokonce jsem si možná trochu oblíbila Villierse - je čím dál lidštější =) a rozhodně doufám, že neplánuješ Carrie nebo Joshe zabít, protože to bych rozhodně nepřežila... a pokud se na psaní teď necítíš, my si rádi počkáme =)
Fňuk Chucky :-( Já chci aby byla s Joshem :-(
Kdyže bude pokračování? Musela jsem si teď zase přečíst všechny kapitoly :-D
Ale jinak , perfektní ! Miluju tvůj styl psaní :-) I když musím přiznat že taková depkoidní kapitola mi moc na náladě nepřidá :-D