na Blog.cz

Hola hou..

Nejdřív se chci omluvit za svou nepřítomnost, o weekendu jsem nebyla home :)

A teď k věci. Jak jsem slíbila, kapitola je na světě.

Se ZKK si teď zrovna moc nerozumím, ale je nutné, abych kapitoly k ZKK a SP psala v tomhle pořadí. Další tedy přichází na řadu Skrytá pravda, a to příští neděli.

Btw: Možná se vám bude hodit přečíst si začátek 1. kapitoly Zpáky ke kořenům, protože na té stojí celá povídka.

Tahle kapča se mi ani trochu nelíbí, těším se na Kaitlin :D

10.kapitola

Ubytovala jsem se v hotelu Heathrow, který byl nejlblíž k letišti. To, že byl pětihvězdičkový se mnou zrovna nehlo. Díky  penězům, které mi Dixie věnovala k narozeninám, jsem si to mohla dovolit a počítala jsem s tím, že se nejspíš nedožiji platby. Cítila jsem se ještě víc apaticky než v letadle, kde jsem jenom tupě zírala před sebe, nebo dřímala, takže jsem do sebe  nasoukala objednané jídlo a mlčky zírala před sebe.
Ještě pořád jsem odolávala nutkání zapnout si mobil a podívat se, jestli  už někdo zjistil, že jsem odjela. Tušila jsem, že Billie už se dávno přišla usmířit, a když mě nenašla doma, určitě to  zkusila u Joshe. Ale ti nemají šanci zjistit, kde jsem, stejně tak jako Villiers. Jediný, kdo mě dokáže najít, je Dixie,  která ví už nejmíň rok, že se tohle stane, nebo Dean, Appsových stopař, kterého jsem neměla šanci poznat. Jenže i kdyby na ně  Josh naléhal, budou vědět, že jestli to udělají, jejich bratr zemře. Takže jsem mohla zůstat klidná.
Ano, mohla. Jenže klid  ne a ne přijít. Stále jsem si v hlavě dokola přehrávala všechny své sny a snažila se najít jakékoliv východisko, jakoukoliv  malou skulinku. Začala jsem původním snem, tím, co se mi začal zdát na dovolené u jezera. To, jak se plížím do domu, setkám  se se svou matkou, kterou jsem v životě neviděla a následně se zabiju. Dál to byl sen, který mě donutil opustit Joshe. Bylo  to krátce potom, co jsem mu řekla o prvním snu a on mi slíbil, že mě ochrání. Tím bylo dáno, že do toho půjde se mnou a v  budoucnosti by zemřel. Když jsem se s ním přestala vídat, sen se vrátil do své původní podoby. Po městě začal pobíhat šílený  a starý upír, který tvořil novorozené a dal mi jasně najevo, že buď půjdu za ním, nebo bude pokračovat. A teď sedím v Londýně  a nemám tušení, co dělat. Můžu tady sedět týdny, než přijde správný sen. A já mám hodně málo času, když uvážím, že za týden  jsou Vánoce, a já je rozhodně nechci trávit sama v hotelu. Co se to stalo s mým životem, sakra? Kdy se začal ubírat takovým  směrem?
Nejhorší bylo vědomí, že nikdo nikdy nezjistí, co se se mnou vlastně stalo. Možná se o mně objeví krátký článek, že  jsem spáchala sebevraždu v Londýně, ale že po přečtení mé složky se zjistilo, že jsem vlastně byla vždy trochu labilní.
V  podobné náladě jsem strávila ještě několik hodin, než jsem se natáhla na měkkou postel a usnula vyčerpáním. Bohužel ne na  dlouho.
Téměř okamžitě mě probudil hlasitý jekot, jehož původcem jsem byla já. Chvíli jsem roztřeseně ležela pod přikrývkou a  třeštila oči do tmy. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zapudit živou vzpomínku na hlavěň zbraně u mého spánku. Přála  bych si, abych se mohla uklidňovat větou 'Byl to jen sen', ale já se musela obléknout a vyjít ven z hotelu, abych si o  několik hodin později vystřelila mozek z hlavy.

V luxusně zařízené recepci jsem požádala o taxík a šla jsem se posadit na  polstrované křeslo. Okázale jsem ignorovala recepční, která na mě pohoršeně koukala. Dobře, nevypadám zrovna skvěle, to  uznávám, ale nedá se svítit.
Netrvalo to ani minutu a odvoz na mě čekal před hotelem. Asi se mě chtěli rychle zbavit. Vyběhla jsem do deště a snažila se co  nejrychleji dostat do vozu. Londýnské počasí mě opravdu iritovalo. Ještě víc mě iritovala myšlenka, že je to místo, kde  budu naposledy.
"Kam to bude?" ozval se zepředu milý mužský hlas. Podívala jsem se na něj a trochu se usmála.
"327 Cranbrook  Road, prosím," oznámila jsem místo svého cíle a vynutila ještě přátelštější úsměv. Ihned potom jsem sklonila hlavu, aby  pochopil, že si rozhodně nechci povídat.
Zamračeně jsem se dívala z okýnka. V Londýně se teprve začalo stmívat.
Možná bych měla udělat něco, co mě bude bavit, napadlo mě. Poslední pozitivní věc, nebo tak  něco. Ale co? Co bych měla udělat? To byla ta nejhorší  část. Nebylo nic, co by mě mohlo v tuto chvíli bavit. Kdyby tu tak byl Josh, posteskla jsem si v duchu a na chvíli zavřela  oči, abych zaplašila slzy. Když jsem je znovu otevřela, stáli jsme na křižovatce. Veprostřed ulice jsem zahlédla postávat  muže v potrhaném kabátu s nějakou cedulí. Nápis jsem přes zmoklé sklo nepřečetla.
"Počkejte tady," vyhrkla jsem a rychle  vystoupila z auta. Doběhla jsem k muži a zadívala se na transparent, který neúnavně držel nad hlavou.
KONEC JE BLÍZKO. 
Žaludek se mi nepříjemně sevřel, ale rychle jsem to potlačila. Vytáhla jsem z kapsy kreditní kartu. "Vemte si to. PIN je  2356," řekla jsem a natáhla k němu ruku. Zarostlý muž na mě upřel svůj zrak a pomalu sklonil ceduli k zemi.
"Vy to  taky víte," konstatoval chraplavým hlasem. Něco v jeho pohledu mě ujistilo, že to není blázen. Ohromeně jsem přikývla a ještě  víc k němu natáhla ruku s kartou. Váhavě ji přijal a já se otočila zpátky k autu, promoklá na kost.
"On se pro vás vrátí,"  zakřičel za mnou těsně před tím, než jsem za sebou zabouchla dveře. Než jsem pochopila význam jeho slov, řidič se rozjel.  Nejspíš mi chtěl nadávat, ale něco v mém pohledu ho zastavilo. Zbytek cesty proběhl v naprostém tichu. Taxík zastavil před  jednopatrovým rodinným domkem a já mu beze slov předala peníze. Mnohem víc peněz, než bylo nutné. "Veselé Vánoce," rozloučila  jsem se a vydala se po pečlivě udržované pěšince přímo k domu z mého snu.

Venku už se úplně setmělo, ale já už se nebála.  Zastavila jsem se až přede dveřmi a zhluboka se nadechla.
"Josh se pro mě vrátí," hlesla jsem a otočila klikou. Dveře se  tiše otevřely a já po špičkách vešla do naprosté tmy, vstříc svému osudu. Plížila jsem se do útrob domu  a  dostavil se první záchvěv strachu. Zeshora se ozvala dutá rána a já se úlekem přikrčila za kuchyňskou linku, přesně jako v  mém snu. Z otevřeného okna na mě zafoukal studený vítr, a já nevěděla, co je horší. Jestli to, že za chvíli mě někdo omráčí,  nebo to, že vím, že se to stane. Už několikrát jsem čelila podobným situacím, ale vždycky se objevil Josh, který mě  zachránil. Teď se nachází v jiném kontinentě.
Nasála jsem do plic ledový vzduch a rozhodla se jít na útočníka čekat do haly.  Nemusím přeci čekat, až mě omráčí u lednice, tak jako v původním snu. Proplížila jsem se ke schodišti, kde jsem chtěla počkat  na muže, co si se mnou tolik zahrával, a zkusit ho omráčit první.
Srdce mi bušilo šíleným tempem, celý dům ztichl. Byl slyšet  jen můj přerývavý dech. Pomalu jsem couvala do rohu pod schodištěm a obezřetně rentgenovala své okolí. Už jsem si docela  zvykla na tmu, která panovala všude kolem, takže jsem dokázala rozeznat některé kusy nábytku.
Zastavila jsem se kousek pod  schody a napjatě čekala, co se bude dít.
"Tady jsi," ozval se za mnou sípavý hlas. Žaludek se mi nejspíš propadl až do  sklepa. O setinu vteřiny jsem začala ječet.
Udělala jsem dva kroky, když mě muž chytil za vlasy a jediným trhnutím mě shodil  na zem.
"Ale no tak, věděla jsi, že se to stane," odfrkl si posměšně, a já zaúpěla bolestí. Měla jsem pocit, že mi vytrhl  snad polovinu vlasů.
"Nemá cenu se bránit," ujistil mě, a já si byla zcela jistá tím, že má pravdu. Vyškrábala jsem se na  všechny čtyři a poté se pomocí zábradlí vytáhla na nohy. Rozhodně to bylo lepší, než abych se nechala vláčet po zemi a spadla  ze schodů.
"Následuj mě," vyzval mě a já ho mlčky poslechla a vyšla do schodů. Litovala jsem, že jsem si nepořídila nějakou  zbraň, teď bych ho klidně mohla zastřelit a utéct. Místo toho jsem docupitala do slabě osvětlené místnosti, která dříve  bývala ložnicí, teď však sloužila jako cela. Zdi byly červeně vytapetované, budilo to ve mně ještě větší strach, než jsem  doposud cítila. A věděla jsem, že to nedělá jen ta červená. Něco viselo ve vzduchu. Něco zlého.
U topení seděla spoutaná tmavovlasá žena  se strhaným výrazem. Rozhodně už nepatřila mezi nejmladší, její zvláštně zelené oči už byly skoro prázdné. Jako by věděla, co se má stát. Zmocnil se mě ten  nejzvláštnějí pocit za celý můj dosavadní život. Upřeně se na mě dívala, ale já ze sebe přes knedlík v mém krku vydat jediné  slovo.
"Jaké to šťastné shledání," ozvalo se za mnou posměšně, a já se vrátila zpátky do reality. Rychle jsem se otočila na  muže, který byl mou největší noční můrou. Díval se na mě tak pyšně, až mě to děsilo. Stále jsem ze sebe nemohla dostat jediné  slovo.
"Posaď se," vyzval mě, ale já se ani nepohnula. Trochu se zamračil, ale pak to přešel mávnutím ruky. Než jsem se  nadála, nohy se mi podlomily a já dopadla tvrdě na zem. Celá kostrč mě brněla, ale byla jsem natolik šokována, že jsem se jen  dokázala dívat před sebe.
"Děkuji," usmál se na mě, ale připadalo mi to, jako by mi spíš vyhrožoval, než že by se tvářil přátelsky. 
"Promluvíme si," začal, a ani nečekal až něco řeknu. "Stručně ti vysvětlím, kdo jsem, a proč tady jsi. Lidé mi většinou  přezdívají Dereck, a jsem tvůj otec. Ty jsi tady proto, abys mi za čtyři dny pomohla zničit lidskou populaci. Teď se rozluč s  maminkou a prospi se," vyrchrlil na mě svým sípavým hlasem a netrpělivě bubnoval prsty o otevřené dveře a přitom na mě zíral svýma tmavýma očima. Zmateně jsem se  otočila ke svázané ženě u topení. "Mami?" zašeptala jsem tiše, byla to spíš otázka.
"Neboj se, Haylee, všechno bude v  pořádku," promluvila tichým hlasem.
"Fajn. Za pár hodin přivedu tvou sestru. Dobrou noc," popřál mi muž, který byl  pravděpodobně mým otcem, ačkoliv vypadal, že je jen o několik let starší, než já. Než jsem se nadála, začala se mi klížit  víčka, a zanedlouho jsem padla k zemi.

Když jsem otevřela oči, celé tělo mě bolelo. Stále ještě jsem ležela v červené ložnici. Pomalu jsem otočila hlavu, abych se  znovu podívala do mrtvé tváře svojí biologické matky. Viděla jsem ji už několikrát, ale vždy to byl jen sen. Tentokrát ne. 
Dívala se mým směrem, o to to bylo děsivější. Musela jsem od ní odvrátit tvář. Několikrát jsem se ztěžka nadechla, měla jsem  dojem, jako by v místnosti nebyl vůbec žádný kyslík. Vdechovala jsem pach krve.
Srdce mi tlouklo do hrudi tak silně, až jsem se bála, že se z toho pozvracím.  Na chvíli jsem si  zakryla oči dlaněmi. Když jsem se na ni otočila zpátky, vypadala pořád stejně děsivě.
Ale tentokrát jsem hledala něco jiného.  
Kousek od ní byla položená leská zbraň. Vytřeštila jsem na ni oči a potichu se vyškrábala na nohy. Chvíli mi trvalo, než  jsem se odhodlala přijít k matce blíž, ale nakonec jsem to zvládla. Chtěla jsem ji alespoň chytit za ruku nebo tak něco, ale  zezdola se ozvalo hlasité bouchnutí dveří. Uvědomila jsem si, jak málo času mám.
Vzala jsem zbraň do ruky. Byla stejně těžká  jako v mém snu. Lehla jsem si na teplý koberec a došly mi dvě různé věci najednou.
První bylo to, že jsem se ve snu nezabila  proto, že mi nezbylo nic jiného, ale proto, že jsem nechtěla zničit svět.
A ta druhá - dala jsem na radu Dixie a vzpomněla si na to, co mi řekla na letišti.
Přiložila jsem si hlaveň ke spánku, nepříjemně to zastudilo. Zhluboka jsem se  nadechla a otočila hlavu ke dveřím.
Střetla jsem se s jeho tmavě hnědýma očima, zhluboka se nadechla a stiskla spoušť.