Prokletí - 1. kapitola

5. března 2012 v 15:22 | Chuckyna :))
Ahojte,

tak tady je slíbená první kapitola. Je kratší a tak celkově jsem z ní na rozapacích. První kapitoly se vždycky píšou nejhůř..
Tak snad se vám bude líbit. Příjemné čtení.






1. kapitola
Zrovna jsem se vracel domů z návštěvy rodičů. To byl vždy ten nejnáročnější den v měsíci. Ale pravidelné návštěvy byly jednou z podmínek dohody, díky které jsem mohl bydlet sám a daleko od našeho Bostonského sídla. Zatím jsem zakotvil v Baltimore, ale ani 660 kilometrů není dostatečná vzdálenost. Ale už mi zbývalo jen pár měsíců školy a mohl jsem se odstěhovat na druhou stranu Spojených států. Když jsem o tom uvažoval, ani Kanada nezněla tak špatně. Hlavně když jsem si uvědomil, jak daleko od rodiny bych se tím dostal. Unaveně jsem si protřel oči a zíral před sebe na silnici. Přede mnou jelo jen jedno auto, tmavě modrý Jeep. Před námi se objevilo odpočívadlo, tak jsem se rozhodl, že se alespoň najím a protáhnu si nohy. Rychle jsem zkontroloval čas a zjistil, že jsem na cestě už šest hodin.

Odbočil jsem na odpočívadlo a to bylo poprvé, co jsem ji viděl. Seděla na svodidlech a nohama kývala ve vzduchu. Dlouze jsem si povzdechl a vypnul motor. Chvíli jsem jen seděl uvnitř a přemýšlel, jestli bych neměl jet dál. Nakonec mě ale přemohla pohodlnost, takže jsem vystoupil z auta a protáhl si záda. Udělal jsem těch několik kroků kolem auta, založil si ruce na hrudi a věnoval jsem jí dlouhý pohled. Chvíli na mě vyjevěně koukala a pak se ohlédla, aby zjistila, že za ní nikdo jiný nestojí. Zamračila se a taky se postavila. Prohrábla si krátké černé vlasy a nesouhlasně zamlaskala. Sundala si koženou bundu, přehodila si ji přes rameno a potom ledabylým krokem došla k mému autu, otevřela si dveře a nasedla na místo spolujezdce. Překvapeně jsem se za ní díval, ale ona si jen opřela hlavu o okýnko a zavřela oči. Zůstal jsem nerozhodně stát venku před autem a zkoumal její obličej. Měla jemné rysy, malý úzký nos trošku nahoru a vypadala by možná nevinně, nebýt toho černého nalíčení. Uvažoval jsem, jestli je bezpečné nastoupit k ní do auta a pokračovat v cestě domů.
"To je absurdní," řekl jsem po chvíli váhání a šel si sednout do auta. Otevřela oči, když jsem za sebou zavřel dveře a měřila si mě pohledem.
"Ahoj," pozdravil jsem a strčil klíčky do zapalování. "Čau," usmála se na mě, ale já viděl, že se jí smích nedostal až k očím. Ty byly ostražité.
"Kam jedeš?" zeptal jsem se zdvořile a vrátil se zpátky na silnici. "Asi kamkoliv," pokrčila rameny a otočila ode mě hlavu.
"Co Baltimore, zní ti to dobře?" snažil jsem se udržet konverzaci. "Třeba."
A tak jsem jsem pokračoval v cestě domů, tentokrát ale s dalším pasažérem. V autě panovalo napjaté ticho, ale nemohl jsem vymyslet nic, co bych jí řekl. Po očku jsem ji pozoroval a ona stále jen koukala ven. Tohle je naprosto šílený, pomyslel jsem si. Naprosto.
"Jak se jmenuješ?" přerušil jsem ticho a ona se na mě pomalu otočila.
"Cože?" Zněla překvapeně. "Jak se jmenuješ?" zopakoval jsem svojí otázku a dál se díval na silnici před sebe. Už se začalo stmívat a teplota konečně trochu klesla.
"Effie," odpověděla po chvíli.
"Těší mě, Effie. Já jsem Samuel," pokračoval jsem v konverzaci, která už začínala trochu zavánět monologem. "Co tě přivedlo na to odpočívadlo?" Dívala se na mě a periferně jsem zahlédl, jak naklonila hlavu na stranu. "Někdo tě tam odvezl?" vyptával jsem s dál.
"Dá se říct," opáčila a vypadalo to, že už víc neřekne.
"Co budeš dělat v Baltimoru?" Nelíbilo se mi, jak je potichu. Už jenom její přítomností mi vstávaly chlupy v zátylku a po zádech mi běhal mráz. Potřeboval jsem o ní něco zjistit. Třeba kdy se jí budu moct zbavit.
"Zatim nevim, kam mě to zavede," řekla. "Možná, že zase brzo pojedu dál." Připadalo mi, že mluví v hádankách a já je potřeboval rozluštit.
"A co ty?" prolomila tentokrát ticho ona.
"Co já?" Otočila se na mě a opřela se o dveře auta. Neřekl jsem jí, ať se připoutá. "Co ty budeš dělat v Baltimoru? A odkud jedeš?"
Znovu jsem se na ni rychle podíval. Upřeně mě sledovala, jako by studovala každý kousek mojí tváře. Ošil jsem se a trochu víc stisknul volant. "Jedu z návštěvy. V Baltimoru bydlím. Alespoň zatím." Po téhle odpovědi jí vylétlo obočí nahoru. "Chystáš se stěhovat?"
Usmál jsem se, protože to znělo tak překvapeně. "Po škole," přikývl jsem. "Kolik ti vlastně je?" Tentokrát se usmála ona a chvíli mi neodpovídala. "Dvacet tři. Je mi dvacet tři."
Zamračil jsem se na ni, protože rozhodně nevypadala jako někdo, komu už bylo dvacet, natož ještě dvacet tři.
"A tobě?" vrátila mi zpátky mou otázku. "Dvacet," opáčil jsem ve chvíli, kdy jsem vjížděl do Baltimoru. "Takže seš na vejšce?"
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Dal jsem si dva roky pauzu, takže teď dodělávám střední." Čekal jsem, že se mě zeptá, proč jsem dva roky nechodil do školy, ale neudělala to. Jen na mě dál koukala a znervózňovala mě tím. Doprava vě městě byla hustší než po cestě do něj, takže jsem se snažil soustředit, abych do někoho nenaboural.
"Kde tě mám vyhodit?" zeptal jsem se jí, když jsem se blížil ke svému bytu v cetru města. Nebyl jsem si jistý, jestli bych jí měl ukazovat, kde přesně bydlím. "Kam jedeš ty?"
"Do centra," odvětil jsem a snažil se znít neutrálně.
"To zní dobře. Tam si vystoupim," přikývla a konečně se ode mě otočila a sedla si na sedačce normálně.
"Dobrá," povzdechl jsem. "Effie," začal jsem a tiše, zatímco jsem kličkoval ulicemi města. "Co si naposledy pamatuješ?" Snažil jsem se znít klidně, jako to dělal můj otec. Zmateně se na mě podívala a pozdvihla obočí. "No?"
Po tváři jí přeběhl krátký úsměv, jako by si na něco vzpomněla, ale zase rychle zmizel. "Proč se ptáš?" položila mi otázku místo odpovědi.
"Proč neodpovíš?" vrátil jsem jí to.
"Možná, že když budeš mít dobrej důvod, tak ti to řeknu," promluvila zvláštním tónem hlasu.
"Dobře. Chci ti pomoct," řekl jsem tichým hlasem. V těchle chvílích jsem si vždycky připadal jako totální idiot. "Ty mně chceš pomoct?" zopakovala nevěřícně a potřásla hlavou. V jejím obličeji se mihlo několik různých emocí, ale nakonec se tam usadil smutek, který na její tváři vypadal skoro až nepřístojně. "Dobře. Bude to znít neuvěřitelně, ale naposledy si pamatuju, jak jsem kopala hrob," ušklíbla se.
Chvíli jsem to zpracovával a uvažoval, co na to říct. "Svůj?" zkusil jsem to. Udiveně se na mě podívala. "Kéž by," povzdechla si. "A proč bych si měla kopat vlatní hrob?" Dál na mě nechápavě zírala, když jsem parkoval. Její odpověď mě zneklidnila. Uvědomil jsem si, že možná nemám co dočinění s obyčejnou holkou. Vytáhnul jsem klíčky ze zapalování a otočil se na ní. "Tady je konečná," snažil jsem se změnit téma.
"Neodpověděl jsi mi," poznamenala a složila si ruce na hrudi.
Zhluboka jsem se nadechl. "Vím, že to bude znít divně a nebudeš mi věřit," začal jsem.
"Jako by tohle už tak nebylo divný," poznamenala.
"Ale musíš se s tím smířit, abys mohla pokračovat dál." Tohle upoutalo její pozornost natolik, že na chvíli odhalila všechny svoje emoce. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho takhle trpět a to zjištění na chvíli otřáslo celým mým světem. Nedokázal jsem si představit, co se jí mohlo stát a možná jsem to ani nechtěl vědět. Teď bylo ještě těžší dopovědět větu.
"Jsi mrtvá," řekl jsem se smutkem v hlase. "Jsi mrtvá, a čím dřív si to uvědomíš, tím dřív budeš moct odejít." Hlas se mi třásl, když jsem to říkal, jako vždycky. Ale tentokrát to bylo jiné. Žádný z nich se mnou nikdy takhle dlouho nemluvil. Obvykle jim to došlo hned, jak jsem jim to řekl. Někteří vůbec nekomunikovali, jenom tak se u mě objevili a za chvíli zmizeli a už se nevrátili. Ale ona byla jiná. "Effie?" promluvil jsem, když se na mě stále upřeně dívala. Doufal jsem, že teď už konečně zmizí, že jí dojde, že už tady nemá být. Nebo že mi to začne všemožně vyvracet.

Vyštěkla smíchy. Tak hlasitě, až jsem povyskočil a málem si urazil hlavu o střechu auta. Srdce se mi rozbušilo úlekem. A ona se pořád smála. Jenom jsem na ni překvapeně zíral, neschopný slova. Možná proto, že mě vyděsila k smrti. Možná proto, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho mrtvýho, kdo se směje tomu, že je mrtvej.
"Já nejsem mrtvá, Same, to mi můžeš věřit," vypravila ze sebe v záchvatech smíchu a zmizela. Ještě nějakou dobu jsem seděl v autě, než jsem byl schopný začít normálně uvažovat, a pak jsem se vydal domů. Tenhle den rozhodně nebyl jeden z těch lepších.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 5. března 2012 v 17:12 | Reagovat

seknul s vejškou a je znova na střední... proč mi to jenom přijde povědomý? :D
jako rozhodně si myslim, že je to suprová 1. kapitola. myslim, že poměr mezi tajemností/popisem je vcelku vyrovnanej. rozhodně vyvstává spousta otázek, kam tohle povede, což je u tohohle žánru (jo, jasně, jsem hloupá a nedokážu jednoznačně určit žánr, nebij mě. ale chápeš, co se snažim říct, ne? NE?). takže, kam tohle povede? :D nechci tě podceňovat nebo cokoli, ale snad přidáš další kapitolu dřív než pozdějš. :D
takže suma sumárum, u mě dobrý ;D

2 moira moira | Web | 5. března 2012 v 22:19 | Reagovat

druhý koment od tebe a začalo mě tížit svědomí. :D Tak jsem tu.

Koukám, že jsi změnila kabát. Tento se mi líbí více. x))

k povídce - jsem ráda, že jsi začala s novou povídkou. nejsem si totiž jistá, zda bych se do nějaké rozepsané dokázala donutit začíst. Každopádně - první kapitola byla fajn. Duchařina, jop? o té jsem už dlouho nečetla. x))

3 Petik Petik | 6. března 2012 v 19:35 | Reagovat

Mise splněna, první kapitola dočtena :)
Vypadá to dost dobře, má to tu správnou dávku tajemna kdy to nepobíráš a nutí tě to číst dál :D Takže piš, ať můžu číst dál :D

4 Ellie Ellie | Web | 7. března 2012 v 15:29 | Reagovat

Ano ano!:D To se mi líbí!:D Piš piš! Tohle je jedna z těch věcí, které mě nutí dočíst to až do konce a hltat každé slovo!,) Vypadá to úžasně!

5 thereskaaaaa thereskaaaaa | 7. března 2012 v 23:46 | Reagovat

Wow, první kapitola! Gratuluju :D Právě jsem se zbavila chřipky, takže vím naprosto přesně, jak ti je. Hodně síly v boji, budeš ji potřebovat :D

6 chuckyna chuckyna | Web | 7. března 2012 v 23:57 | Reagovat

[1]: Díky :)  koukam, že mě všichni nějak moc podceňujete :D Každej druhej komentář končí větou "Jsem zvědavá, kdy napíšeš další kapitolu" :D /ale chápu to, u SP a ZKK už jsem taky ztratila naději :D/

[3]: Dík.. To víš, musim si udržovat čtenáře, jen počkej na ty useknutý konce, muhahah!!!

[5]: Zrovna v tuhle chvíli mam pocit, že se nedožiju dalšího dne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama