Prokletí - 2. kapitola

8. března 2012 v 20:16 | Chuckyna :))
Ahojte,

už to tady mělo dávno být, ale jsem nachcípaná, takže jsem se k tomu dokopala až dneska odpoledne. Omluvte případné chyby, dneska mi to fakt nemyslí :)
Příjemné čtení..






2. kapitola
Effie naprosto ovládla mojí mysl. Nepřestal jsem si přehrávat celou cestu domů od chvíle, co jsem vyšel z auta. Nedávalo mi to smysl, bylo to jiné než obvykle a svým způsobem divné. Nejspíš bych měl zavolat otci, ale právě jsem se vrátil z jejich návštěvy a představa, že bych svou rodinu viděl tak brzo znova, mě moc nelákala. A oni by přijeli. I kdyby se nic nedělo, jenom aby mě mohli vidět a trávit se mnou víc času. Což jsem rozhodně nechtěl. Nebudu jim volat, rozhodl jsem se a plácnul sebou na gauč.
Můj byt nebyl nic extra, i když jsem na to měl. Obývák s malou kuchyní a dva pokoje. V obýváku jsem měl jenom televizi, gauč a knihovničku - nic víc jsem tu ani nepotřeboval. Všechny stěny v bytě byly laděné do broskvova. Původně to měla být smetanová, ale nakonec to dopadlo takhle. Nechtěl jsem to tady nijak zútulňovat, aby mě to pak nelákalo tady zůstat. Chtěl jsem pryč. Daleko.
Pak tu byla ložnice. Ta byla úplně obyčejná a hlavně v ní bylo uklizeno naposledy když jsem se nastěhoval. Proto jsem začal spát na gauči. A v dalším pokoji byla jenom malá postel a boxovací pytel, který jsem občas použil, když jsem neměl svůj den. Kdybych nebyl tak unavený z cesty, nejspíš bych do něj už bušil. Takhle jsem jen zíral do blba a pořád přemýšlel o Effie. O tom, jak se divila, když jsem se jí zeptal na jméno. Jako by to ještě nikdo neudělal. Na zvuk jejího smíchu. Potřásl jsem hlavou, abych zapudil vzpomínku na ni.
"Sakra. Sakra, sakra," nadával jsem a strhával ze sebe oblečení cestou do koupelny. Musel jsem ji dostat z hlavy. Je mrtvá. "Je mrtvá," zopakoval jsem si pro jistotu i nahlas, aby to můj chorý mozek pochopil. Nenáviděl jsem skutečnost, že se tohle děje zrovna mě. Mojí rodině. Pustil jsem vodu a sedl si do vany. Cítil jsem, jak se mi uvolňují svaly na zádech a spokojeně zavřel oči. To je ono, odpočinu si po dlouhé cestě a půjdu spát, pomyslel jsem si, ještě než mě pohltil spánek.

Něco se pevně omotalo kolem mého zápěstí a vytáhlo mě to do sedu. Plíce jsem měl v jednom ohni a začal jsem vykašlávat vodu. Zvednul jsem oči od svých kolen a málem vyletěl z kůže.
"Co tady děláš?!" zaječel jsem, až mi přeskočil hlas. Hlasitě jsem oddechoval a voda mě ještě pálila v nose. Effie seděla vedle vany, celá mokrá. "Doprdele!" zařval jsem znova a snažil se zklidnit svůj tep.
"Můžeš se otočit? Jsem nahej!" upozornil jsem ji, když na mě dál zírala. Z obličeje jí stékaly šminky a vypadala, jako by sama zrovna vylezla z vany. "Neni tam nic, co bych už neviděla," zakřenila se na mě a já protočil oči. Stoupl jsem si a hrábl po ručníku. Byla to pravda. A navíc byla mrtvá.
"Takže znova - co tady děláš?" zeptal jsem se, když jsem si natáhl trenky. Rifle už šly ztěžka, protože jsem si pořádně neutřel nohy. Effie si otřela obličej do druhého ručníku, co byl vedle vany, a nechala na něm černé šmouhy.
"To bych se spíš měla ptát já tebe. Připadá ti normální spát ve vaně plný vody?" opáčila a zamračila se na mě.
"Bůhví, jestli jsi mě pod vodu nestáhla ty," zamumlal jsem a vydal se do obýváku. Ona mě následovala. "Takže proč jsi tady?" zkusil jsem to znovu a rozvalil se na gauč. Sedla si naproti mě na podlahu do tureckého sedu a zírala. "Jen tak," pokrčila rameny. "Nemam co dělat." Skvělý, tak ona se nudí a musí jít zrovna za mnou.
"To nemáš nikoho jinýho, za kym bys šla?" zkusil jsem to.
"Nevim, ale mam pocit, že mrtvý lidi tady vidíš jenom ty," poznamenala zvláštním tónem hlasu.
"Mam dojem, žes řikala, že nejsi mrtvá," řekl jsem a prohrábl si mokré vlasy. Na jednu stranu jsem byl rád, že mě z vody vytáhla tak brzo, už takhle mě děsně bolely plíce. Možná bych se fakt utopil.
"A kdybych byla?" Opřela se lokty o podlahu za sebou, takže skoro ležela. Černé vlasy měla přilepené na spáncích a upírala na mě svoje skoro černé oči. Tílko se jí na chvíli vyhrnulo a já si všiml rozsáhlého tetování na jejím podbřišku. "Kdybys byla, neměla bys bejt tady. Máš jít dál," odpověděl jsem obezřetně.
"A kam dál? Žádný bílý světlo tu nikde nevidim," zamračila se.
"Já nevim, kam pak chodíte. Vim, že vždycky někdo přijde, chvíli zírá a pak zmizí a už se nevrátí. Jak jsi mě vlastně našla?" Chvíli bylo ticho. "Ani sama nevim," trhla rameny.
"A tos ještě nenarazila na někoho dalšího, kdo tě vidí?" pozvdechl jsem si. "Ty jo?" pozdvihla obočí a se zájmem na mě koukala.
"Víš, já lidem obvykle neřikam na potkání: 'Hele, člověče, vidim mrtvý lidi!' Takže fakt netušim. Jenom vim, že v naší rodině to umí každej. Můžeš si najít mýho otce, třeba ti pomůže odejít," řekl jsem a vydal se do kuchyně, protože už mi začalo kručet v žaludku. Vytáhl jsem si ze skříňky balení sušenek a vydal se s nimi zpátky k sedačce.
"Ne, díky, fakt se mi nechce trávit čas se staříkama," ušklíbla se na mě. Strhl jsem obal a první sušenku si nacpal do pusy celou.
"To mi ani nenabídneš?" ozvala se ze země a vyčítavě se na mě podívala. Rychle jsem žvýkal, abych jí mohl odpovědět. "Seš mrtvá. Nepotřebuješ jíst."
Tiše se uchechtla. "No a co, je slušnost nabídnout. Já si ráda dam. Když už nic jinýho, aspoň ti ubyde," mrkla na mě a sama se natáhla k sušenkám a jednu si vzala. Fascinovaně jsem se díval, jak kouše jídlo. V životě jsem nic podobného neviděl. Jasně, duchové se mnou byli vždycky jenom chvíli, ale myslel jsem, že když už jsou mrtví, tak nemusí jíst.
"No a jak to teda funguje?" zeptala se po chvíli. "Ta věc s duchama," dodala, když viděla můj nechápavý výraz.
"Jak to funguje," zopakoval jsem po ní. "Sám nevim. Prostě se vždycky objeví a pak zmizí. Vidim je už odmalička," pokrčil jsem rameny. Nebylo to zrovna moje oblíbené téma. Měl jsem období, kdy se na mě pořád lepili. Bylo to tak často, že jsem musel přerušit školu, protože se mi občas stalo, že jsem na ně mluvil v domnění, že to jsou spolužáci. "Říkal si, že je vidí celá rodina?" ptala se dál a znovu si vzala sušenku. Rychle jsem se natáhl pro další, aby mi nesnědla všechno.
"Jo. Všichni otcovo příbuzní. Myslí si o tom, že je to dar," zasmál jsem se.
"A ty si to nemyslíš?" Věnoval jsem jí skeptický pohled. "Jo, je to děsně fajn, když se na mě lepí lidi jako seš ty." Čekal bych, že se urazí, že odejde. Ale ona se jen pousmála.
"A co ty? Řekneš mi, jak jsi zemřela?" zkusil jsem to znovu. "Neřekla jsem, že jsem umřela," opáčila a rychle chmátla po poslední sušence, která na stole zbyla.
"Dobře. A kam teď půjdeš?"
"Hm, vlastně jsem přemejšlela, že teď chvíli zůstanu u tebe. Ten pokoj s boxovacím pytlem se mi líbí," usmála se a bez dalšího slova se vydala do již zmiňovaného pokoje. Jen jsem se za ní díval, jak za sebou zavírá dveře a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
"Doprdele," zaklel jsem a na chvíli si složil obličej do dlaní. Co já teď budu dělat? Proč nechce jít? To jsou otázky za dvě stě tisíc. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že už je skoro půlnoc.
Utřel jsem podlahu v koupelně a ručník, který ušpinila, jsem hodil do koše na prádlo. Měl by tohle vůbec duch dokázat? Další otázka k nezaplacení.

Po špičkách jsem se vydal k pokoji, kde mi předtím zmizela, abych se podíval, jestli už je pryč. Nepředpokládal jsem, že tam zůstane. Ale ona tam byla. Ležela na boku zachumlaná do deky a tiše oddechovala. Najednou vůbec nevypadala mrtvá. Neměl jsem z ní ten divný pocit, mráz po zádech, ani spuštěnej muj "duchovní alarm", jak jsem tomu říkával. Bylo to, jako by přede mnou ležela obyčejná holka. Moc hezká, mimochodem. Potřásl jsem hlavou, abych tyhle myšlenky vypudil.
Co nejtišeji jsem se přiblížil k její posteli a sedl si do dřepu, abych měl obličej ve stejné výšce jako ona. Natáhl jsem k ní roztřesenou ruku a opatrně se dotknul její tváře. Byla teplá.
Prudce otevřela oči. A v další vteřině mě oslepila bolest.
"Kurva!" zaječela a vyskočila na nohy. Já přepadl na zadek a ruku jsem si držel na poraněném nosu, do kterého mě praštila.
"Seš normální?!" zařvala na mě znovu, ale já nebyl schopný slova. Zmizela z pokoje a když se za chvíli vracela, rozsvítila světlo. Na dlaních jsem měl spoustu svojí krve. "Kde ses to naučila?" zaskučel jsem a Effie mě chytila za ruku a vytáhla mě na nohy.
"Léta praxe," řekla jen a posadila mě na postel. Na nos mi připlácla balíček mražené zeleniny, co vytáhla z mrazáku a měřila si mě naštvaným pohledem. Odhrnula mi vlasy z čela a její dotek byl zase studený. Nejspíš ze zmrzlé zeleniny, ale tím jsem si nemohl být jistý.


"Nemůžu za to, že mi v noci lezeš do postele, Same," opakovala mi Effie snad po sté a dál za mnou kličkovala ulicemi. V noci jsem se rozhodl, že už s ní v životě nepromluvím. Možná proto, že jsem od ní dostal největší ránu do nosu v životě, nebo jenom proto, že mi squattuje v bytě. Jenom jsem jí řekl, že jdu do školy a dál jsem ignoroval všechnu její snahu o komunikaci.
Jenže to jsem ještě netušil, že půjde se mnou. Proplétala se za mnou a pořád na mě mluvila. Nemohl jsem jí na to ani nic říct, protože všude kolem byli lidi, co by si mysleli, že jsem se zbláznil.
"No tak, Same! Aspoň se usměj," přeběhla mě a couvala přede mnou. Vypadala jinak, takhle veselá. Vždycky se tvářila nedostupně a nedala nic najevo. A teď se smála a byla plná života. Jako by byla skutečná. Pořád přede mnou couvala, takže si nevšimla muže, kterému vstoupila do cesty. Prošel jejím tělem a otřásl se, nejspíš mu přeběhl mráz po zádech. Zamračila se na něj a nadechla se, jako by chtěla něco říct. Pak potřásla hlavou a nechala to být. Tolik k její skutečnosti.
Ještě víc jsem se zamračil a zjistil, že nos pořád bolí. Tiše povzdechla a vrátila se za mě. Věděl jsem, že tam je, cítil jsem to. Ještě víc jsem zrychlil a vběhl do silnice. Chytila mě za tričko za krkem a strhla mě zpátky. Kolem mě rychle prosvištělo auto, kterého jsem si nevšiml. Srdce mi bušilo jako splašené, dokonce jsem viděl, jak zběsile mi naráží do hrudníku.
"Zatraceně, Same! Dívej se aspoň na cestu!" zaječela na mě Effie tak hlasitě, až jsem se nakrčil. Rychle jsem se rozhlédl kolem, ale nikdo se na mě nedíval. Nikomu zřejmě nepřišlo divný, že mě teď právě neviditelná síla stáhla zpátky na chodník a málem mi při tom rozervala tričko.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | Web | 9. března 2012 v 12:58 | Reagovat

Už se těším na další kapitolu:D Jsem zvyklá hltat knížky najednou..a tohle čekání je pro mě mučení:D

2 jacketo jacketo | E-mail | Web | 12. března 2012 v 21:26 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale vzpomněla jsem si u toho na sérii Meadiátor od Cabotové, kterou jsem kdysi četla :-D
Ale jen piš dál jsem zvědavá, cos vymyslela :-)

3 chuckyna chuckyna | Web | 12. března 2012 v 23:44 | Reagovat

[2]: Taky mě napadlo, že to někomu přijde podobný no :D Pokud všechno pujde podle plánu, nakonec se to vyklube trochu jinak :D Ale kdoví.

4 K. K. | Web | 15. března 2012 v 19:38 | Reagovat

"všechny stěny byly laděné do broskvova" nevimproč jsem se začala smát nahlas, asi jsem šílená, a vzpomněla jsem si na takovýho toho tuleně co říká "ultra gayyyyyy!" :D nic proti, broskvovou miluju. omg. jsem fakt pošahaná.
jinak naprosto perfektní! vymejšlela bych ještě něco, co bych mohla vychválit, ale je to prostě skvělý celý a já si musim jít okamžitě přečíst trojku, takže mě omluv :D

5 chuckyna chuckyna | Web | 15. března 2012 v 20:08 | Reagovat

[4]: Náhodou by ses divila, kolik kluků má gayovský stěny, když si sami namíchavaj barvu! :D

6 Writergirl Writergirl | Web | 17. března 2012 v 21:33 | Reagovat

+ 5 hvězdiček ;-))

7 Several Aiko Several Aiko | Web | 26. dubna 2012 v 22:21 | Reagovat

Prosím tě, napiš mi kamkoli na blog koment :D, zapomněl bych adresu tvého blogu a nemám po ruce papír a chce se mi spát, první kapitola mne zaujala! Tak jsem zvědavý ;)

Dobrou , Ondra ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama